To podstatné děje se v tichu. Probouzí se stromy, láska naplňuje se v dar, neslyšné listí ukládá se k zemi. To podstatné proměňuje se v ticho. Příchod na svět, závrať života, poslední slovo rukou – v dramatu ročních období, v potu selského chleba, v nahotách lidských údělů, které nezakryjí sebedražší šaty. To podstatné rodí se v tichu, skrze něž probíjí se tlukot srdce.
Vesnice Lubné na předhoří Českomoravské vrchoviny jako by byla esencí právě takového ticha. Se svými zbytky starých sadů, únosnou zalidněností, bylinnou chutí přicházejících podzimů zdá se býti protipólem soudobé vize. Vyvážená krajina zůstává věrna svému pořádku – chlévy jsou větší než lidská obydlí, kohouti smějí vítat ráno, tráva je soustem pro dobytek. Z lidského pohledu "bezvýznamné bytosti" mají svá konkrétní jména, svoji tvář. Večer jsou k vidění hvězdy.
Je-li tu něco strmé, je to cesta ke mlýnu. Je-li tu něco bezbřehé, má to podobu tajících sněhů v údolích Libochůvky a Haldy. Je-li tu něco zlověstného, bude to nejspíš přicházející letní bouřka od tišnovské Svratky. Jinak je tu ticho.
